Jsem čtyřicátník. Donedávna jsem na tom byl celkem v pohodě – po zdravotní stránce a prostě celkově. Vždycky jsem byl celkem společenský, čas od času jsem zašel na fotbal nebo posedět s klukama, takže jsem si občas nějaký alkohol dal.
Alkohol byl součástí mojeho života, ale měl jsem ho pod kontrolou. Sice jsem to občas přehnal, ale s tou spoustou povinností, co jsem měl, jsem se k alkoholu zas tak často nedostal.
Pak ale přišel lockdown a hodně věcí se změnilo. Do té doby jsem kromě práce a rodiny měl motivaci něco se sebou dělat – pravidelně jsem chodil plavat, zašel jsem do fitka.
Když přišly první omezení, říkal jsem si, že to nebude dlouho trvat a vlastně mám příležitost na pár dní, možná týdnů vypnout. Se sportem byl útrum, protože zavřeli fitka i bazény a běhat nemůžu kvůli kolenu.
Zásobil jsem se, abych nikam nemusel, a doplnil jsem taky zásoby alkoholu.
Přišlo dost změn v práci, nikdo nevěděl, co bude dál, takže nebyly zakázky, na kterých bych pracoval, ale hlavní bylo, že se mnou v práci pořád počítali, takže jsem se nemusel bát o peníze.
Manželčina práce nebyla omezená, takže ráno odcházela. Naše dcera už je na hranici dospělosti, dokončuje střední školu a během lockdownu tráví většinu času u prarodičů, kde má více prostoru na přípravu na maturitu.
Rázem jsem se ocitl v situaci, kdy jsem trávil prakticky celý den sám doma na home office. Navíc nebylo tolik práce, dostával jsem spíše nějaké “pseudoúkoly”. Dával jsem si jedno/dvě piva už během oběda, odpoledne jsem si k práci nalil panáka a pokračoval jsem až do večera.
Manželka si po příchodu z práce řešila svoje věci a já jsem mohl pokračovat s pitím až do večera. Dalo by se říct, že skoro každý den pro mě byl “pátek”. Ráno jsem pak moc nefungoval a jediné, na co jsem se po ránu těšil, bylo až si zase budu moct nalít.
Jak pokračoval lockdown, ztrácel jsem nad tím vším kontrolu a vlastně jsem to ani moc neřešil. Stačilo mi pár týdnů a úplně jsem do toho spadl a cítil jsem na sobě, že je mi čím dál hůř. Vrchol přišel během Vánoc, kdy jsme jeli za příbuznými, se kterými jsme se vlastně za celou dobu lockdownu pořádně neviděli.
Došlo mi, jak jsou překvapení z toho, jak vypadám. Ptali se, jestli nejsem nemocný. Celkově jsem si na návštěvě připadal hrozně a chtěl jsem co nejdříve vypadnout domů. Během svátků navíc byla doma celá rodina a mně docházelo, že není úplně v pořádku, abych trávil většinu dne s panákem v ruce.
Začalo to ve mně hlodat. Během ledna jsem se pokoušel omezit přísun alkoholu, bylo to nahoru dolů. Pokoušel jsem se najít jiné aktivity, ale s nikým jsem problém neřešil. Když jsem doma neměl zásobu alkoholu, byl jsem nervózní, podrážděný a nepříjemný.
V té době jsem si plně uvědomoval, že mám problém. Od té doby s tím nějak bojuju. Jsou dny, kdy se alkoholu vyhýbám, pak zase nevydržím. Když nejsem v lihu, jsem v depresi. Pořád věřím, že až se vrátí do normálu situace v práci a všude okolo, postupně se z toho dostanu i já.
Tak držte palce!
Milan T., duben 2021